Jak jsem jim zdrhla

středa 28. července 2010

Už to bylo neúnosný. Opět jsem ráno přišla dolů, kde Chris akčně vysával, vypravila jsem děti na cooking club (klub vaření pro děti), hodila hadry do pračky, sušičky a jala se žehlení hromady pradla po víkendu.


Pak ke mě přišel a z ničeho nic na mě spustil, že vysávat jsem měla já (jak, když to měl v ruce on?), že to je moje povinnost, že jsem líná děvka, že všechno ignoruju, nic neuklízím (dělám nad rámec svých povinností od 7ráno do 21hod večer) že budu mít takhle těžkej život, až budu mít vlastní rodinu (to říká zhulenej jamajčan..), že na něj stále působím jako ožralá atd atd. Celou dobu řval - a prskal, takže jsem mu suše oznámila, že pokud na mě řve, tak mu beztak nerozumím ani slovo (mluví karibskou angličtinou a i tak s ní mám problémy, když mluví normálně). Taky jsem mu řekla, že je dospělej, že by se měl naučit komunikovat s lidma normálně, protože cholerickým výstupem nikdy nic nezíská (už jsem nemlčela jako prvně..) a že vlastně pokud se mnou má nějaký problém a jsem mu tam na překážku, tak že mohu jít. Zeptal se mě, jestli to myslím vážně, tak jsem řekla že jo a šla jsem si balit. Nevěřícně na mě koukal a kroutil hlavou. 

Během dvou hodin jsem si zabalila svých pár švestek a že bych jako šla. Jenže on odešel pryč 2 minuty přede mnou! A nechal mě s dětma doma sama. Copak je mohu nechat samotný? Čekala jsem tedy 6 hodin, než se vrátí..  Nakonec napsala jsem mu přes skype SMS (nechci, aby měl mé číslo), že pokud nepříjde přesně do 16:40, tak že opouštím dům. Samozřejmě nepřišel, tak jsem se rozloučila s dětmi, poučila je, jak se maj chovat, když tu jsou samotné a s hlodajícím svědomím  odešla. Jak jsem jela s kufrem na zastávku, tak jsem u křižovatky zahlídla Naps auto, úplně mě začalo bušit srdce, protože ona by mi udělala hroznej výstup, kdyby mě viděla venku bez dětí. Normálně jsem se schovala do křoví i s kufrem někomu na zahradu :) Jak přejela, tak jsem běžela na nejbližší zastávku a vzala si první bus co jsem viděla. Dojela jsem na tramvaj, nasedla do ní, samozřejmě  bez lístku, protože jsem si to ani nestačila cvaknout ("cvaká" se na zastávce venku, před nastoupením) a jak na potvoru přišla invaze revizorů. Tak jsem si s nima vystoupila, celá rozklepaná po těch stresech, vysvětlila jim, že jsem tu na prázdninách, že ani moc neumím anglicky, nevím jak se tu přesně jezdí MHD atd atd.. nejlepší je fakt dělat blbku, neumět anglicky a pak vám všechno projde. Takhle mě prošlo se dostat do Číny bez víza. Revizor mě pustil  tedy s tím, ať si za 2 libry koupím jízdenku. Uff!! (platit 50liber pokutu by se mi nechtělo!)

Dojela jsem do Wappingu, ke kamarádovi a už je všechno fajn :) Samozřejmě mě čekal "sympatickej" email, jak jinak. 

Comments

8 Responses to “Jak jsem jim zdrhla”
Post a Comment | Komentáře k příspěvku (Atom)

Anonymní řekl(a)...
28. července 2010 v 9:17

Ty napiš jednou knížku.... koupím si jí. Danča

Už mi to snad někdo říkal :)) Ale ještě si musíme chvilku počkat, zatím bych neměla o čem moc psát :))

Ale moc děkuji, Dančo, tohle mě vážně potěšilo.

tak přeju světlejší zítřky...

Anonymní řekl(a)...
28. července 2010 v 9:42

To je ono, takhle se na ně musí!!
Zajímalo by mě, jak se asi Marley se Šehrezádou tvářil po příchodu domů.. :-) A taky co bylo v tom výhružnym mailu.

Držim palce
Filip

Chci vidět ten mail! Každopádně znova a znova good luck! :)

šílený! ať je líp :)

smekám! Já myslela, že umím lidem říkat od určité doby, co si o nich myslím, ale nedokonalá znalost aj plus sama v cizím prostředí.... jde to pomalu, ostřím lokty šnečím tempem :(

Anonymní řekl(a)...
20. srpna 2011 v 11:25

to, zes jim utekla, ti schvaluju, nicmene za opusteny det by ses mohla dostat do problemu...

Okomentovat