Sydney, čekej mě...!

Je normální, že se do té zatracené Sydney tolik těším?! už nechci být ani den v tom klimatizovaným ultra moderně vybaveným kanclu, chci mezi studenty, mít jen matraci, skřín... chci chodit každý den do školy, chci se učit! Řekněte mi, že tohle není normální!

Upřímně řečeno, zase se tolik netěším, protože příjdu na rok o své kamarády, hlavně o mýho milovanýho Péťu (aby jste si nemysleli: je to gay a můj životní kamarád), bez toho jsem jednou nevydržela ani měsíc. Jsme se totiž pohádali.. ale to je už dlouho. Budu bez mamky, babičky, bez taťky...a nerada to říkám, ale i bez bráchy. V Praze teda žiju bez nich už dlouho a vídáme se cca 4x ročně. Jenže kdykoliv jsem mohla sednou na bud či vlak a byla jsem doma za dvě hoďky. A teď to bude celodenní cestování za pěknejch pár tisícovek.


No nic, ale to je jen odstavec proč se netěším. Všeho ostatního se nemohu dočkat!

ach, já si zase nabiju držtičku, už to vidim... :)) ale jak se říká: "co Tě nezabije, to Tě posílí"

(poznámka po dvou letech: a nabila jsem si ji.. a jak!)